 |
 |
|
|
Ploskovice jsou sídlištěm pravěkého původu, připomínané počátkem 13. století v českém přepisu zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057 a znovu pak v jejím druhém znění z roku 1058.
Do roku 1188 je vlastnil šlechtic Hroznata, který je věnoval řádu Johanitů (Maltézští rytíři) a umožnil tak vznik řádové komendy, která zde byla až do husitských válek. V roce 1436 zapsal (věnoval) panství Ploskovice král Zikmund někdejšímu husitskému hejtmanu Jakoubkovi z Vřesovic, který potom užíval predikátu „z Ploskovic“. Vřesovičtí (z Ploskovic) opevnili budovu někdejší řádové komendy Johanitů a adaptovali ji na své sídlo.
V roce 1496 povstali proti Adamu Ploskovickému poddaní, sídlo dobyli a poddali se rytíři Daliborovi z Kozojed. Ten byl poté pohnán před zemský soud a v roce 1498 odsouzen ku ztrátě hrdla. Daliborovo jméno – Daliborka – nese jedna z věží Pražského hradu. Dalibor se stal námětem libreta Smetanovy opery „Dalibor“, která byla poprvé uvedena v roce 1868.
V 16. století se majitelé Ploskovic často střídali. V letech 1545 – 1575 bylo původní panské sídlo přestavěno na zámek. V průběhu třicetileté války (1618-1648) byly Ploskovice několikrát vypáleny. V roce 1650 zahájila Marie Sidonie, dcera hraběte Jindřicha Šlika, obnovu zámku, ale v roce 1663 byla nucena Ploskovice prodat vévodovi Jindřichovi Sasko-Lauenburskému. Po smrti jeho syna Julia Františka Sasko-- Lauenburského získala Ploskovice jeho dcera Anna Marie Františka, podruhé provdaná za Jana Gastona III. (1737), velkovévodu toskánského a posledního příslušníka rodu Medici. V letech 1720-1725 nechala Marie Anna Františka starý zámek zbořit a vystavěla zde nové letní sídlo, patrně podle návrhu litoměřického architekta Oktaviána Broggia. Po Marii Anně Františce přešly Ploskovice na bavorského kurfiřta Maxmiliána Josefa III. z rodu Wittelsbachů, za jehož vlády v roce 1775 vypuklo na panství selské povstání.
S povýšením Bavorska na království roku 1805 souviselo předání Wittelbašských statků v Čechách v roce 1813 arcivévodovi Ferdinandu Salcburskému, pozdějšímu velkovévodovi toskánskému a v roce 1835 císaři rakouskému Ferdinandu V. V roce 1816 byl zámek značně rozšířen.
K rozkvětu Ploskovic došlo po roce 1848. Ferdinand I. byl korunován jako rakouský císař roku 1835 a 7. září 1836 se nechal korunovat na posledního českého krále jako Ferdinand V. 2. prosince 1848 musel abdikovat ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté přesídlil do Ploskovic. V roce 1854 natrvalo přesídlil do Prahy. Spolu se Zákupy se Ploskovice staly jeho letní rezidencí. Zámek doslal v letech 1850 – 1853 svoji dnešní podobu podle návrhu dvorního architekta Jana Bělského, kterému od roku 1851 pomáhal architekt Josef Pokorný. Průčelí pak Bělský upravil ve spolupráci s vídeňským architektem Brancklem.
Na panství tehdy žilo asi 300 převážně českých rodin a lze proto hovořit o obci české. V roce 1875 Ferdinand I. zemřel a panství získal císař Franz Josef I. Po vzniku republiky v roce 1918 se Ploskovický zámek stal majetkem státu a byla zde rezidence ministerstva zahraničních věcí. Po roce 1945 se stal zámek turistickou atrakcí.
Znak obce
- tvoří stříbrno-červeně pokosem dělený štít, na kterém je umístěn černo-zlatý gryf vpravo hledící.Tato heraldická figura sloužila jako vedlejší výzdoba - štítonoš znaku bývalé rakouské monarchie. Jejím užitím se připomíná přítomnost bývalého císaře Ferdinanda I. a jeho manželky na zdejším zámku, který se stal od poloviny minulého století jejich majetkem. Pobyt císařské rodiny v Ploskovicích se zasloužil o značný rozkvět, ale i věhlas obce, a to nejen v Čechách, ale nalezl značnou odezvu i v celoevropském historickém kontextu.
Prapor obce
- vychází z obdobného předpokladu jako znak. Na pokosem děleném bílo-červeném listě, v poměru výšky k šířce 2:3, leží černo-žluté kosmé břevno. Tímto řešením korespondují tinktury praporu se znakem.
|
|
